18. března 2006, Lidové noviny
ÚHEL POHLEDU
Ve středu sněmovna přijala většinou jednoho hlasu zákon umožňující
registrovat soužití osob stejného pohlaví. Předcházející diskuse byla dlouhá a
únavná, přesto si nejsem jist, že bylo řečeno vše potřebné. O tom, co neblahého
teď naši společnost čeká, si můžeme udělat obrázek ze zemí, kde už registrované
partnerství mají. Schválení zmíněného zákona tam dokořán otevřelo dveře k
prosazování poměrně destruktivní strategie, která považuje registrované
partnerství jen za první krok na delší cestě. Především v Nizozemsku se tato
"cesta malých změn" doporučuje v některé feministické literatuře a stává
se hlavní taktikou "boje proti heterosexuální výlučnosti manželství".
Poslední věta není přehnaná formulace mých nemístných obav, ale program
zveřejněný v literatuře. Profesor Kees Waldijk, autor pojmu "cesta malých
změn", vidí ve vyhlášení tohoto boje důležitý projev pokroku a popisuje
jeho úspěšné dějiny v Nizozemsku.
Vyvolává neskrývaný obdiv i řady našich autorek. Boj proti
výlučnosti heterosexuálního manželství je tedy explicitně vyhlášený. Zákon o
registrovaném partnerství nemá na základě těchto podrobně popsaných
zahraničních zkušeností prvoplánově charakter vstřícného kroku vůči potřebám
menšiny osob s odlišnou sexuální orientací, ale charakter manipulace s
hodnotami většinové společnosti.
Cílem je vnést princip relativity a s ním související možnost
volby i do základních dimenzí lidské osoby, z nichž jednou je jistě i její
sexuální identita. Není zrovna žádoucí dělat z žen muže a naopak, je však možné
popřít rozdíly poukazem na jejich domnělý sociální původ a jejich
zneužitelnost. Odstranit údajný "mýtus jinakosti pohlavní", jak jej
popisuje například profesorka Gerlinda Šmausová, která pracuje na univerzitách
v Brně a v Německu. Zpochybnit tak hodnotu rodiny nejen v její funkci, ale
přímo v její podstatě.
Nebude to již setkání dvou bytostně různých jedinců a nebude to
již ideál společného sdílení dobrého i zlého a možností vzájemné pomoci, která
je právě růzností umožněna. Odstranění odlišnosti pohlaví je v tomto
ideologickém pojetí natolik důležité, že mu nesmí rodina založená na
heterosexuálním manželství stát v cestě. Je totiž údajně neodstranitelně
hlavním aktérem reprodukce sociální nerovnosti. K tomuto ideologickému a
mocenskému cíli slouží i další kroky.
Jen zdánlivě neškodné opatření
Vedle tlaku na zpřístupnění manželství homosexuálním párům roste
takřka ve všech zemích s registrovaným partnerstvím i tlak na možnost adopcí
dětí a umělého oplodnění. Ve Francii se již zažil termín "homoparentální
rodina" a bývá i na oficiální úrovni jmenován vedle monoparentální rodiny
či opakované rodiny jako jedna z forem rodinného soužití. Problematická
"politická korektnost" velí, že kdo s tím není tak úplně spokojen, je
již ve veřejném diskursu pranýřován. To se stalo například známé francouzské
dětské lékařce Edwige Antierové, která vyjádřila nelibost nad tím, že se v
městských knihovnách v dětských regálech objevuje kniha, v níž "Jean má
dvě maminky". Antierová byla označena za netolerantní, ačkoliv se
nepostavila proti tomu, že v homosexuálních párech jsou vychovávány děti, ale
pouze proti všeobecné propagaci této varianty jako naprosto běžné záležitosti.
Zažije-li se pojem "homoparentální rodina" jako běžná kategorie,
přispěje možná k lepšímu pocitu dětí, které v takovýchto rodinách vyrůstají.
Otázkou však zůstává, nakolik přispěje také k jejich dobrému osobnostnímu
vývoji. Společnost vytvoří prostor, ve kterém se stane rodičovská mužská či
ženská role častěji otázkou volby, a to včetně volby pod tlakem okolností.
Neumím si představit jako přínosné, aby rodič měl právo určit dítěti pohlaví
druhého rodiče, protože k tomu má on sám osobní důvody. Upírá mu tím možnost
získat zkušenost z fungování opačné pohlavní role nejen v rodině, ale ve
společnosti vůbec. Tentokrát však již ne na základě neodstranitelných důvodů,
ale na základě volby. V důsledku možnosti povolení umělého oplodnění u
homosexuálních párů bude přibývat i takzvaných statusových dětí. Nejsou
primárně cílem touhy dát život a věnovat se mu, ale obohatit emočně vlastní
rodičovskou osobnost. Nemusí to v jednotlivých případech špatně dopadnout, společensky
je to však tendence morbidní. Jako by nestačilo, že dětí bude málo. Ještě je
budeme vychovávat pro život v nestálých a neplodných formách soužití. Zdánlivě
"neškodné opatření usnadňující soužití párů osob stejného pohlaví"
tak v důsledku přinese, patrně ve jménu nešťastně chápané svobody, oslabení
respektu k rovnosti, obohacující jinakosti a komplementaritě muže a ženy. Jsem
přesvědčen, že jsme tuto "cestu malých změn" neměli vůbec zahajovat.
***
JOSEF ZEMAN, psycholog, ředitel Národního centra pro rodinu